This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
Freelance translator and/or interpreter, Verified site user
Data security
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Czech to English: Polio Epidemic General field: Art/Literary
Source text - Czech “Polio epidemic”
Eiléan Ní Chuilleanáin
No hurry at all in the house or garden,
The children were kept from danger
The parents all of a sudden had more time
To watch them, to keep them amused
To see they had plenty to read
The city lay empty, infected
There was no more ice cream
The baths were closed all summer
One day my father allowed me beyond the gate
With a message to pass through a slit in a blank wall
I promised I would just cycle for two hours
Not stop or talk, and I roamed the long roads
Clear through city suburbs, past new churches
Past ridges of houses where strange children
Were kept indoors too, I sliced through miles of air
Free as a plague angel descending
On places the buses went: Commons Road, Friars’ Walk
Translation - English “Epidemie Obrny”
Žádny spĕch v domech nebo v zahradách
Deti byly drženy od nebezpečí.
Rodiče najednou mĕli víc času
Na jejich sledovaní, zabývaní se zábavami,
Zajištení že mají dost co čist.
Mĕsto leželo prázdné, infikované.
Už nebyla žádna zmrzlina.
Koupele byly zavřené celé leto.
Jeden den mi můj otec dovolil jít na druhou stranu vrat
Se zprávou, co se mĕla prostrčit přes rozštĕp v bezvýrazné zdi
Ja jsem slybila že budu jenom jezdit na kole dvĕ hodiny,
Bez sastavení a mluvení, a potulovala jsem se dlouhými cestami
Čistĕ mĕstem a předmĕstími, kolem nových kostelů,
Kolem hřebenů domů kde cizí dĕti
Byly také držený uvnitř, překrojila jsem míle vzduchu,
Volná jako morový andĕl který sestupuje
Na místa kde jezdily autobusy: Commons Road, Friars’ Walk.
English to Czech: Hastrman
Source text - English Jan Neruda
Hastrman
Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, - jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra.
Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s "ďjó", což mělo vyznam potakující.
Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvih prst a hvízdnul: "Ďjó, moře! - Proč nebydlíme u moře!" Pak šel za nimi do Hradu, a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul podruhé: "To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!" Víc jim neřekl nikdy.
Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to "moře!" říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem ve výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé nízké, čtyřhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů - tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní - myje se podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděli dětem Šajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil z krátké dýmky.
Tenkrát šli náhodou dva větší studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: "Ten kouří maminčinu vatýrku!" Od té doby pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice zámožní.
Takto se procházel "hastrman" - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o "Frankreichu" a o nějaké "svobodě", samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: "Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují." A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: "Co to má vždycky s tím Rosenauem?" Menší, ale také tlustý odvětil: "Spisovatel, nejspíš spisovatel."
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -
Bylo to v sluneční den srpnový, tak as ku třetí hodině odpolední. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak podomácku venku, zavolal honem něco
dovnitř domů; z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, kráčejícím dolů.
"Jde někam se vychloubat svým bohatstvím," řekl pan Herzl, šenkýř u Dvou slunců. Podotýkám, že druhý pád množného počtu pro slovo "slunce" je dle malostranského jazyka zcela určitě "slunců".
"O jé!" volal pan Vitouš, kupec na rohu, "musí být zle, nese na prodej!" Je mně líto, musím-li říci, že pan Vitouš netěšil se přílišné vážnosti u sousedů. Vypravovalo se o něm, že jednou už byl blízek bankrotu, a podnes se dívá dobrý malostranský soused na "bankrotáře" naprosto jinak než svět ostatní.
Ale pan Rybář kráčel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levým páždím nesl jednu z těch čtyřhranných škatulí černých, o nichž tolik povídáno. Tisknul ji pevně k tělu, takže smeknutý klobouk v ruce dole byl jakoby k noze přiklížen. V pravé ruce měl španělku s placatým knoflíkem ze slonové kosti, znamení to, že pan Rybář jde někam na návštěvu, nikdy jindy nenosil hole. Pozdravován zdvihal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy.
Sešel Ostruhovou ulicí, přešel Svatomikulášským náměstím a vešel do domu Žambereckého. Tam bydlel v druhém patře gymnazijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodozpytec. Tedy muž vzdělání trochu tenkráte neobyčejného. Návštěva netrvala dlouho.
Pan profesor byl v dobré míře. Jeho hřmotné, podsedlé tělo bylo sobě právě odpoledním spánkem odpočinulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi porvány a zavdávaly panu profesorovi příčiny k stálému vtipu. "Tak je to na světě," říkal, "když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké; já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý."
Pokynul panu Rybářovi k pohovce a ptal se: "Čím tedy mohu sloužit?"
Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal svršek. Pestré kamínky zazářily.
"Já bych - já jen, co tadyhleto tento - jakou to má asi cenu - ," koktal.
Posadil se pak a opřel bradu o knoflík hole. Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden temný, vážil v ruce a prohlížel proti světlu. "To je moldavit," pravil.
"Jak?"
"Moldavit."
"Ďjó, moldavit," hvízdnul pan Rybář. Na tváři jeho bylo tak trochu vidět, že slovo to slyší poprvé v životě.
"Ten by se hodil pro naši gymnazijní sbírku, jsou už řídky. Moh byste nám jej prodat."
"To by se vidělo. - Co tak asi -"
"Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?"
"Tři zlaté!" hvízdnul tenounce pan Rybář. Brada se zdvihla a sklapla zas na knoflík. "A ostatní?" šeptnul po chvilce z náhle stísněného hrdla.
"Chalcedon, jaspisy, ametysty, záhnědy - to nic není." - Za nějaký okamžik byl pan Rybář zas již na rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Poprvé ho sousedé spatřili, an měl klobouk na hlavě. široká střecha byla stažena do čela. Španělka se vlekla koncem po zemi a harašila o dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul ani jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíd. Patrně dnes nedováděla žádná z jeho myšlenek venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko.
Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den!
Bylo již k půlnoci. Nebe se modralo jako za rána, měsíc zářil nejpyšnějším, nejkouzelnějším leskem svým, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokryt nádhernou stříbrnou mlhou, stříbrná záplava ležela na celé Praze.
Veselé světlo lilo se do pokojíku páně Rybářova oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoho okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, strnulý. Zdáli hučely jezy vltavské, táhlým, mohutným tónem. Slyšel je stařeček?
Náhle sebou trhnul. "Moře! - proč tu není moře!" šeptnul a rty se mu zachvěly.
Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící moře.
"Eh!" škubnul sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a zrak jeho se jich dotknul. Vzal pomalu nejbližší z nich a vyndal z ní kamínky do hrsti. "Fi - oblázky!" a mejknul jimi oknem ven.
Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník.
"Strýčku, copak děláte?" ozval se příjemný mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna.
Pan Rybář mimovolně ustoupil o krok nazpět.
Dvéře vrzly a vešel pan Šajvl. Snad ho byla krásná noc zdržela u okna. Snad byl zpozoroval na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouhotrvající šukot. Snad vylehly i některé starcovy vzdechy hlasitě z okna ven.
"Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?"
Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: "Nemá to ceny - oblázky -"
"Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste sobě je pracně sebral - strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat -"
"Mysleli jste snad," šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, "že jsem bohat, a já vskutku -"
"Strýčku," pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, "copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě -"
Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jako rozpuštěný démant, vše se vlnilo - až k samému oknu - až do jeho oka - moře - moře!
Dál už povídat nebudu, dál už neumím.
Translation - Czech Jan Neruda
The Hastrman
He always walked with a hat in his hand. No matter if it was hot or freezing, at most, he held his short dome-shaped wide brimmed top hat above his head like an umbrella. His gray hair was smoothed to his skull and connected in the back in a braid so tightly compressed and bound, that it did not budge - it was one of the last braids of this type in Prague, and even then there were only two or three. His green dress coat with gold buttons, had a short waist, but the coat tails were long and banged the small and skinny figure of Mr. Fisherman on his skeletal calves. His white jerkin covered his caved in chest, his black breeches ended just below the knee, where two silver buckles were glowing, and further down were snow-white stockings all the way to another two silver buckles and big pumps crept out from underneath them. Whether the pumps were sometimes replaced, I do not know, but they always looked like they were made from cracked leather cut out of the roof of the oldest fiacre.
Mr. Fisherman’s dry, pointy face was illuminated with an eternal smile. It was strange to look at Mr. Fisherman when he went down the street. Every twenty steps he stopped and turned to the right and left. It looked as if his thoughts were not with him, but followed him loyally about a step behind, and he was constantly being entertained by some happy ideas, so Mr. Fisherman had to smile and occasionally look back for those amusing characters. When he greeted someone, he only lifted his right pointer finger upwards and lightly whistled. The same light whistling also blew when Mr. Fisherman began to speak, and he usually began with “why’es,” which was his way to begin a sentence like some people would say, “well.”
Mr. Fisherman lived on Hluboká road, at the bottom on the left, with a view of Petřín. However, if he was just at the house he lived in, as soon as he saw some foreigners, who were turning right to the castle, he always followed them. When they stopped at the observation platform and admired the beauty of our Prague, he stood next to them, lifted his finger and whistled, “Why’es, the sea! Why don’t we live by the sea!” Then he followed them into the castle, and when, in St. Wenceslas’ chapel, the foreigners were admiring the walls set with Czech precious stones, he whistled a second time, “You see! Here in Czechia a herder throws a stone after the herd, and the stone usually has more value then the whole herd!” He never said anything else.
Because of his name, and his green coat, and because of the “sea!” we called him Hastrman, but both the old and young honored him. Mr. Fisherman was a retired justice, somewhere from Turnov. Here in Prague he lived with a close relative who was young and married to a low-ranking civil servant and had two or three little ones. It was said, that Mr. Fisherman was wonderfully rich. Not so much with money, but with precious stones. In his room, they said, was a tall black cabinet, and in that cabinet were same-shaped, shallow, four cornered black, large boxes, and the inside of each box was split into identical squares with snow-white tape and in each square, on cotton, lay a shiny gem. There were some people who have seen it. Apparently he found and brought all of them from the Kozákov Mountains. We kids always talked amongst ourselves that when the Šajvls (that was the name of Mr. Fisherman’s relatives) washed their floor, they would sprinkle hand crushed sugar on it instead of sand. Saturday, the day of scrubbing, we were always extremely jealous of the Šajvl kids. Once I sat above a ditch to the left behind the Bruska gate, near Mr. Fisherman. There he sat every beautiful day for an hour comfortably in the grass and smoked his short pipe. That day by chance two older students went by. One of them laughed and said, “He’s smoking mother’s winter skirt.” From then on I regarded smoking mother’s winter skirt as a luxury, which can therefore only be done by the wealthy.
This is how the “Hastrman” strolled (but no, let’s not call him that anymore, we are no longer kids!) only on the Bruska fortification. If he met a canon, their walks always took them there as well; he stopped and exchanged a few pleasantries. I liked to listen to mature people. Once I heard him converse with two canons who sat on a bench. He stood. They talked about “Frankreich” and about some sort of “liberty,” all odd discourse. Suddenly Mr. Fisherman raised his finger and whistled, “Why’es, I am siding with Rosenau! Rosenau says: Liberty is like the juicy fruit and strong wine that invigorates and nourishes strong individuals but vanquishes, intoxicates, and destroys the weak ones.” Then he tilted his hat and went.
The bigger and fat canon then asked, “Why does he always go on about Rosenau?”
The smaller but equally fat one replied, “A writer, most likely a writer.”
I remembered that sentence which contained the whole and high wisdom. I thought very highly of both Rosenau and Mr. Fisherman. Growing up I received many various books, and I found that Mr. Fisherman did in fact quote quite faithfully. The only difference was that the aforementioned sentence was not written by Rosenau, but by some Rousseau. Evidently, by some simple coincidence, Mr. Fisherman was misled by a frivolous printing error.
Therefore, I lost no faith in him. He was a good, an immeasurably good person.
It happened on a sunny day in August, around three in the afternoon. All who were going down Ostruhová Street, stood still; all who were lolling outside in front of their houses hurriedly called inside; people ran out from the stores. Everyone looked at Mr. Fisherman, who was strolling down.
“He’s going to brag about his riches,” said Mr. Herzl, the bartender at the Two Sunnes. I reckon that the plural of the word “sun” from the language of the Little Quarter is of course “sunnes.”
“Oh my!” called Mr. Vitouš, the owner of the corner store, “Things must be bad, he’s carrying things for sale!” I regret, I must say, that Mr. Vitouš did not have at all a good reputation with the neighbors. They talked about him, that one time he was close to bankruptcy, and to this day the good neighbors from the Little Quarter looked at a “bankrupter” differently then the other people in the world.
Mr. Fisherman strolled peacefully on, a bit faster than other days. Under his left arm he carried one of the four-cornered black boxes, the ones that were so talked about. He clutched it so tightly to his body that the bowed hat down in his hand seemed to be glued to his leg. In his right hand he had a cane with a flat knob made of ivory, which meant that Mr. Fisherman was going to visit someone, since that was the only time he carried a cane. When he was greeted he raised his cane and whistled louder then usual. He walked down Ostruhová Street, crossed over St. Nicholas Square and entered the Žamberk house. There on the third floor lived a high school professor, Mr. Mühlwenzel, a mathematician and a natural scientist— A man, even then, of extraordinary knowledge. The visit was short.
The professor was in good spirit. His robust stocky body was rested after an afternoon nap. The long gray hair, in a wreath around his bald crown, stuck out occasionally in a comfortable mess. His blue, ingenious and always kind eyes twinkled. His face, even though it was always red, was now on fire. His wide friendly face was strongly torn by pimples and gave the professor cause for constant jokes. “That’s life,” he’d say, “When a girl laughs and has a dimple on her face, she is pretty; when I laugh and have a hundred dimples, I’m still only ugly.”
He waved Mr. Fisherman to the sofa and asked, “How may I help?”
Mr. Fisherman placed the box on the table and took off the lid. Brightly the stones sparkled. “I would-I only- what about this –what is the probable value-,” he stuttered.
He sat down and placed his chin on the knob of the cane. The professor stared into the stones. Then he picked up one opaque one, weighed it in his hand and looked at it against the light. “That is moldavite,” he said.
“What?”
“Moldavite.”
“Why’es, moldavite,” whistled Mr. Fisherman. His face ever so slightly showed that he was hearing the word for the first time in his life.
“It would be great for our collection at the high school, they are rare. Would you sell it?”
“We’ll see. What’s it worth?”
“Three gold crowns in twenty halers you’d get for it. What do you say?”
“Three gold crowns!” Mr. Fisherman lightly whistled. His chin lifted, then fell again on the knob. “And the rest?” He whispered after a moment suddenly from his tightened throat.
“Chalcedony, jasper, amethyst, smoke quartz, nothing special.” In an instant Mr. Fisherman was back on the corner of Ostruhová Street. He slowly walked upward. For the first time the neighbors saw him with a hat on his head. The wide brim was pulled over his forehead. The cane’s end dragged on the ground and rattled on the pavement. He didn’t notice anyone, and didn’t whistle even once. He also didn’t bother to look anywhere. Noticeably, today, none of his thoughts pranced about, all of them were deep inside.
Today he didn’t leave his house, not to the fortification, or to Bruska, and it was such a beautiful day!
It was nearing midnight. The sky was turning blue, like it was morning, the moon glowed its proudest and most magical shine, stars twinkled like white sparks. Petřín was covered in a gorgeous silver mist, and all of Prague lay flooded in the silver.
This gay light flowed into the room of Mr. Fisherman through both of the wide open windows. At one of the windows stood Mr. Fisherman. He stood like a statue, torpid. In the distance the Vltava weirs sounded in a drawn out monotone note. Did the old man hear it?
Suddenly he flinched. “The sea! Why isn’t the sea here!” He whispered and his lips quaked. Maybe waves of nostalgia stirred him like the bashing sea.
“Eh!” he winced and turned around. On the floor lay open boxes and his sight fell upon them. He slowly picked up the nearest one and took the stones into his fist. “There, pebbles!” and he whisked them out the window.
Below glass cracked and rattled. Today, Mr. Fisherman did not remember that below in the garden was a greenhouse.
“Pop, what are you doing?” a gentle musical voice sounded from the outside from the neighbor’s window.
Benumbed, Mr. Fisherman took a step back.
The door squeaked and Mr. Šajvl entered. Maybe the beauty of the night had kept him by the window. Maybe he noticed an odd restlessness of the old man and heard the long lasting rummaging from his room. Maybe some of the old man’s heavy groans leaked out of the window.
“Pop, I daresay you want to throw away all those pretty stones?”
The old man winced. Then whispered as he fixedly gazed on Petřín, “No value, pebbles.”
“I know, that they do not have a big value, this I know too. But they are still valuable, for me and for you. You carefully picked them up. Pop, please leave them all for our kids. They will learn from them, you will tell them—”
“You thought that,” The old man whispered in a monotone again with great effort, “I was rich, and in reality—”
“Pop,” said Mr. Šajvl with a strong, but also soft voice, and took hold of the old man’s arm, “What? Aren’t we rich because of you? My kids would not have a grandpa and my wife would be fatherless, if we did not have you. You can see how happy we are around you, you are a blessing in this house.”
Suddenly the old man again stepped up to the window. His mouth trembled, and he felt indescribable pressure in his eyes. He glanced out. He didn’t see anything concrete, everything glittered like a melted diamond, up to the window everything was moving like the waves, all the way to his eye, the sea, the sea!
Further I won’t say more, I don’t know anymore.
More
Less
Experience
Years of experience: 17. Registered at ProZ.com: Feb 2008.
English to Czech (University of Dublin, Trinity College) Czech to English (University of Dublin, Trinity College) Slovak to English (University of Dublin, Trinity College)
Memberships
N/A
Software
Adobe Photoshop, Dreamweaver, Microsoft Excel, Microsoft Word, Trados, Powerpoint, Trados Studio
Bio
I have a degree in translation from Trinity College in Dublin and have been translating from Czech/Slovak into English for several years. I worked for ERIO (European Roma Information Office) which is a NGO based in Brussels as a translator and proofreader. I have translated many texts before such as medical documents, legal documents, audio guides, certificates, and literature.
Portfolio