ProZ.com translation contests »
5th ProZ.com Translation Contest: "Travel" » English to Czech » Entry by Daniel Šebesta

Source text in English

Translation by Daniel Šebesta (#3227)

All travel is now merely a means of moving a camera from place to place, all travellers are ruled by the all-powerful lens. Visitors old-fashioned enough to wish only to stand and look with their anachronistic eyes are shoved aside by the photographers, who take it for granted that while they do their ritual focusing, nothing else may move or cross their vision. Those peculiar souls without a camera must step aside for those more properly occupied, must wait while the rituals take place, and must bide their time while whole coaches stop and unleash upon the landscape the Instamatic God. And the populations of whole countries seeing themselves cannibalised, swallowed up, vacuumed into the black-ringed staring eye, wrench what they can from the cannibals. You want picture my house, my camel? You pay.

None of this would matter, perhaps, if anything worthwhile was being accomplished. If all the constant busyness and clicking produced, at its end, what had not existed before, images of beauty captured or truth told. But, sadly, this isn't so. The camera is simply graffiti made respectable.

The camera is the means by which we stamp ourselves on everything we see, under cover of recording the Wonders of the World already wonderfully
recorded by professionals and on sale at every corner bookshop and newsagent. But what use to show Aunt Maud, back home, postcards of the Tuscan landscape, since we are not in the picture to prove that we were there?

No stretch of rocks has verity unless I am within it. No monument exists
but for my wife, leaning against it. No temple is of interest without my face beside it, grinning. With my camera I appropriate everything beautiful, possess it, shrink it, domesticate it, and reproduce it on my blank sitting-room wall to prove to a selected audience of friends and family the one absolutely vital fact about these beauties: I saw them, I was there, I photographed them, and, ergo, they are.

from "Amateur Photography: the World as it isn't and our Fred" by Jill Tweedie in the Guardian
Veškeré dnešní cestování je toliko přenášením fotoaparátu z jednoho místa na jiné a skuteční cestovatelé musejí ustoupit všemohoucím čočkám. Návštěvníci, kteří jsou dostatečně staromódní na to, aby jen tak postávali a rozhlíželi se svýma anachronistickýma očima, jsou nuceni uvolnit místo fotografům, kteří považují za samozřejmost, že když oni provádějí svůj zaostřovací rituál, nic kolem se nesmí hýbat nebo jim snad vstupovat do obrazu. Tihle podivíni bez fotoaparátu se musejí klidit před lépe vybavenými turisty, musejí počkat, než jejich rituály skončí, a musejí čekat na svou chvíli, zatímco zastavují celé autobusy a dávají nad pamětihodnostmi průchod svému fotografickému nadšení. A celé národy, které vidí, jak jsou vykořisťovány, polykány či vysávány neodbytným okem v černém kroužku, se snaží před kanibaly skrýt, co se dá. Chcete si vyfotit můj dům nebo mého velblouda? Tak zaplaťte.

Nic z toho by možná nevadilo, kdyby při tom vznikalo něco hodnotného. Kdyby se tím neustálým shonem a klikáním nakonec vytvářelo něco, co předtím neexistovalo, obrázky zachycené krásy nebo vyřčené pravdy. Bohužel se to však neděje. Fotografie je prostě graffiti s vyšším společenským statusem.

Fotoaparát je pro nás prostředkem, jak se zvěčnit na všem, co vidíme, pod zástěrkou zachycování zázraků tohoto světa, které už byly skvěle zaznamenány profesionály a které se prodávají v knihkupectvích a trafikách na každém rohu. Ale k čemu by bylo dobré ukazovat doma tetě Anežce pohlednice z Toskánska, když na tom obrázku nejsme, a nemůžeme tedy dokázat, že jsme na tom místě byli?

Žádná skaliska nic nedokazují, pokud na nich nejsme sami vidět. Žádný památník neexistuje, pokud se o něj neopírá naše žena. Žádný chrám není zajímavý, pokud vedle něj nestojíme my a nešklebíme se. Prostřednictvím svého fotoaparátu určujeme, co je krásné, přivlastňujeme si to, zmenšujeme to, ochočujeme si to a zavěšujeme si to na prázdnou stěnu v obýváku, abychom mohli vybranému publiku, složenému z přátel a příbuzných, dokázat jednu naprosto rozhodující věc týkající se těchto nádher: Viděli jsme je, byli jsme u nich, vyfotili jsme je, ergo – existují.

Z článku „Amateur Photography: the World as it isn’t and our Fred“ od Jill Tweedieové, otištěného v deníku Guardian.