Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | Alla stazione acquistai il biglietto per La Spezia. Finalmente avevo la sensazione di essere in Italia. Mi sentivo forte e sicuro. Alla ricezione avevano detto la veritá: "Una notte cosí..." A La Spezia non c´era molto da decidere. Davanti alla stazione c´era una grande siepe impolverata e subito oltre ad essa in basso il rumore delle onde del porto, che, come ogni tanto fa una balena, sfiatava l´odore del mare, e si sentivano gli stridoli arruginiti. La Corsica si era trasformata in una cartolina tutta spiegazata non inviata. Tutto sommato, il traguardo era stato raggiunto, ovvero, mi era apparso davanti, e non volendo piú pensare a profondi ripensamenti, aprii tutte le finestre della mia fortezza piena di muffe e feci passare l´aria fresca, perché affrontare ed inseguire di continuo la propria ombra? Tornai alla cassa e chiesi informazioni per il prossimo treno diretto verso ad una grande cittá. "Tra quindici minuti per Venezia, tra quaranta per Roma," si sentí dietro al finestrino. Decisi per Venezia Ero stato a Venzia da bambino, da piccolo, con i genitori e mio fratello, ma non mi ricordavo nulla. Forse solo i colombi. Avevo una idea fantasiosa eccitante della cittá, in cui si mescolava la nebbia e il sole a picco, l´aria malmastra e di misteri profondi intricati. Le siluette sfumate di Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte e di Antonio Vivaldi. Ancora di piú lo erano le immagini delle spie dei dogi, dei gondolieri agili e delle maschere di carnevale. La puzza dei pesci ed i tramonti nella cittá piena di umiditá. Come poi accadde, la veritá non era tanto diversa, ma mai avrei potuto immaginare come mi avrebbe preso nella sua morsa la cittá. Ti prende e non ti lascia andare. Alla stazione di Santa Lucia saltai dal treno, e appena uscíí dall´edificio, gemetti. Davanti a me scoppio all´improvviso il fuoco di artificio della stupenda cittá. Erano le undici di notte. La cittá mi aveva dato il suo benvenuto, e il Canal Grande come se scuotesse la testa per dire come mai era passato tutto questo tempo, ed alla mia sinistra c´era il Ponte degli Scalzi, lí, che aspettava a me, come se tutto fosse giá pronto. Mi dovetti sedere sugli scalini ed aspettare che le pulsazioni si calmassero e che riprendessi a respirare. Rimasi in quella cittá per tre giorni. E non c´era differenza, se indossavo o no una delle maschere fantasione di venezia. Ero felice. Ero innamorato. Mi ero innamorato della cittá. Non voglio e non parleró di quei tre giorni. Fu una inebriane notte di nozze. A piazza San Marco mi travolse il mare e mi lasciai guidare... |